„Zejtra napořád“ aneb jak se fotí film…

Příběh! Začátek, …., konec… Pro mě tento příběh začal před třemi lety a uzavřel se minulý pátek na MFF v Karlových Varech. Za vším stojí jeden príma debil, jak o sobě sám píše, a jedna zpráva, na kterou jsem kdysi kladně zareagoval. Vždyť to znáte, někdo vás někam pozve, vy přijdete, něco se stane a příběh se rozjíždí…

Když jsem tehdy v září 2011 kolem poledního dorazil na zámek Zbiroh, byl jsem natěšený, ale zároveň jsem vůbec netušil, co dělám, což jak jsem později zjistil, jsem nebyl sám. Jediné co jsem věděl bylo, že na blogu iDNES.cz oznámili, že Ruda Havlík natáčí svůj film a ocenil by nějaké křoví pro pár scén. Byl jsem zvědavý, jak takové natáčení vypadá, ale ještě víc mě zajímal sám Ruda, který byl už v té době v blogosféře pojem a s kterým jsme se znali zatím pouze tak, že jsme o sobě věděli, že existujeme. Já jsem navíc chtěl trochu víc poznat toho blázna, jehož texty jsem hltal jedním dechem a to také v mém rozhodování sehrálo svoji roli. Jeden e-mail a bylo to domluvené.

Vzal jsem s sebou i foťák, protože Ruda čas nemarnil a hned v prvním e-mailu si mě obmotal kolem prstu, načež zazněla jednoduchá prosba, zdali bych něco na place necvaknul, protože bude mít hodně práce a všechno nebude stíhat. Jak jsem si brzy uvědomil, Ruda má, krom miliónu neřestí a nesporného talentu, především dar strhnout lidi okolo sebe, nadchnout je a dostat z nich co potřebuje – v dobrém slova smyslu. No proč ne, aspoň si vyzkouším něco nového, problesklo mi hlavou, byť jsem se vždy urputně bránil focení lidí, protože prostě nerad cpu lidem foťák před obličej a vůbec, s lidma jsou při focení jenom problémy…

Na place byl šrumec, spousty mravenců, kteří pořád něco přenáší sem a tam a všechno pěkně v tempu, žádný flákání. Nad tím vším bděl krom Rudy ještě jakýsi pán zvučného hlasu, který si tedy servítky vůči lidem na place zrovna nebral – nebyl mi sympatický hned od začátku, ale asi byl důležitý, ke své práci jsem ho však nepotřeboval, tak jsem se o něj ani víc nezajímal. Záhy jsem zjistil, že největší koncentrace lidí je v místě, které všichni označovali jako „keťas“ neboli místo s občerstvením, tam jsem se seznámil s většinou štábu, letmo a hned tykačka, ostatně na vykání nebyl, až na výjimky, čas.

Ruda lítal po place jako igelitový pytlík ve větru, bavil se se známými herci, konzultoval věci s kameramanem a dával rozhovory. Do toho mi akorát stačil říct: „To je mazec co? Dej si něco k jídlu, za chvilku točíme. Jo a vyfoť herce i lidi ze štábu!“. Ta chvilka ještě mnoho desítek minut trvala a já nechápal, na co se pořád čeká a co trvá tak dlouho. Pak to najednou přišlo, klapka, akcééé a z dvouhodinové přípravy se vyklubal dvacetivteřinový záběr. Čtyřikrát se to zopakovalo, až pak byli všichni spokojení a šlo se na další záběr.

Natočit stominutový film bude asi docela makačka, napadlo mě při tempu vytváření hrubého natočeného materiálu v řádu několika vteřin za mnoho hodin práce. Pomalu mi začala docházet náročnost celého projektu, který si Ruda vymyslel, tohle opravdu může dělat jenom někdo, kdo buď tak strašně moc věří tomu, co dělá nebo neví, co s prachama… Neumím to popsat, ale bylo mi jasné, že mám co do činění s člověkem, který žije svůj sen, který jenom nesní, ale který dokáže své sny převést do reality a to mě nabíjelo ohromnou energií, protože tlachalů a slibotechen v životě potkáte tolik, že setkání s někým, kdo nemluví jenom do větru, obzvláště v tomto oboru, je vždycky obohacující. Nebylo v tom nic umělého, bylo to přirozené se všemi chybami, které k tomu patří a Ruda si na pánaboha nehrál, nechal si na place poradit, ale popostrkoval přitom svůj příhěh jistě a rázně kupředu.

A tak jsem začal opatrně fotit, ze začátku jsem se pořád omlouval, že otravuju, bylo mi trochu trapné mířit na lidi objektivem, ale časem se z toho stala přirozenost, navíc mě všichni příjemně ignorovali a neměli tendenci se na mě soustředit. Jediného koho jsem opravdu štval, byl zvukař, protože při natáčení to cvakání zrcátka prostě dělá neuvěřitelný bordel!!!!

Nakonec jsem si svoji cestu našel a mohl se soustředit na focení. Najednou mi přišlo přirozené fotit pana Přeučila, Vicu Kerekes, pana Županiče, Pavla Baťka a lidi ze štábu. Umně nasvícené scény a tipy od kameramana Vaška Tlapáka vše ještě vylepšily. Pozdě v noci jsem se rozloučil a ještě nad ránem poté fotky zpracoval a poslal. Byl z toho článek na idnesu a dobrý pocit, ze snad nezkažené práce…

Pak se vše zaseklo a na víc jak rok jsem o tomto filmu neslyšel nic pozitivního. Mrzelo mě to, nejenom kvůli Rudovi, ale také kvůli dobrým pocitům, které jsem z toho na place měl, ale co naděláš, když šlápneš do hovna, tak to holt smrdí… Nevěděl jsem co se děje, ale bylo mi jasné, že má Ruda problémy a že si ten svůj sen bude muset ještě tvrdě vybojovat, jak to však dopadne, nebylo v té době vůbec jisté… S tímhle filmem je to ale jako s Nadalem, všichni ho už po problémech s koleny a vynucené několikaměsíční pauze odepisovali, ale on se vrátil a vítězí. A tak mi někdy v únoru minulého roku volá Ruda, že se bude v létě točit Zejtra napořád a že se mnou počítá do štábu!

Harmonogram ukazoval, že natáčení bude trvat měsíc, celkem 17 napěchovaných natáčecích dní. Soubor, který jsem dostal, vypadal spíš jako plán vzletu raketoplánu, než plán natáčení. Vše rozpitváno do detailů, vše rozfázováno na minuty, prostě dobře připravený projekt natáčení, který se začal pomalu rozjíždět, až to jednoho červencového dne vypuklo.

Na place a z monitoru na mě začaly pomalu probleskovat záběry rodícího se filmu a já si, nečtouc před tím scénář, začal pomalu dávat dohromady dějovou linku Rudova příběhu. Vše do sebe začalo zapadat, záběry z před tří dnů začaly dávat větší smysl ve světle reflektoru, který osvětloval dnešní noční scénu. Souhra scriptu s produkcí a maskérnou, kameramana s gripem a osvětlovači a navrch režiséra a zvukaře s herci byla pro mě dokonalá.

Tedy kameraman by samozřejmě potřeboval větší reflektory a lepší světlo, zvukař větší ticho a asistent režiséra, aby ten fotograf vypadl z placu a nejlépe tam nebyl vůbec, ale jak říkám, pro mě to bylo dokonalé a inspirující.

Během těch několika týdnů jsem zažil úžasný čas vyplněný kreativní prací, která mě strašně bavila. Potkal jsem nesmírně talentované lidi, které zatím neznáte, ale brzy poznáte, stejně tak jsem měl šanci pracovat se známými hvězdami a lidmi, jejichž třpyt a umění je již nezpochybnitelné. Bude to znít jako klišé, ale vlastně to na place práce nebyla, práce byla až doma při zpracovávání fotek, ale na place to byla čistá radost z práce a z možnosti se učit a pozorovat.

Pozoroval jsem lidi, jak tvrdě makali přes den a pozdě do noci, nevyspalí a unavení, občas nevrlí, ale den ode dne lepší a lepší, aby z toho na konci byl sehraný tým lidí, kteří společně dokázali hodně, runerem počínaje a režisérem konče. Pro fotografického solitéra, kterým v přírodě převážně jsem, pro mě tvůrčí týmová činnost při fotografování tohoto filmu byla nóvum, ale musím říct, že jsem zatím nikdy nezažil skupinu lidí, která by tak moc žila pro nějaký cíl a dávala tomu tolik, to se prostě nedá popsat, to se musí zažít…

Netuším, jak film u diváků dopadne, ale něco vím už teď jistě, do filmu dali všichni strašně moc ze sebe a je za ním tolik důvěry a umu mnoha lidí, že už jenom tohle je dobrou pozvánkou do kina, protože jak znějí první slova filmu: „každou noc miliony lidí usínají s tím, že změní svůj život…“ Mě se během těch tří let změnil a tento film v tom hraje jednu z nezanedbatelných rolí…

JAK ŠEL ČAS PŘI NATÁČENÍ FILMU

Petr Kraus je jedním z toho miliónu

Cestuje za prací do Číny, kde zařizuje výrobu zboží pro své zákazníky…

Získá zakázku od člověka, který mu není úplně sympatický

ale přesto se pustí s vidinou zajímavého výdělku do práce

Mezitím si na dálku před návratem domů domluví několik schůzek naslepo a věří, že možná potká někoho, kdo mu změní život…

V Česku zjistí, že zkazil celou zakázku a má jen několik dní na to, aby věci uvedl do pořádku.

Svých schůzek naslepo se ale nevzdává i přesto, že to jeho nejlepší kamarádka Tereza nevidí ráda…

Petr vyráží na cestu napříč republikou, aby objevil nové přátele a přitom zjistil, že se neobejde bez těch, kteří jsou mu nablízku odjakživa…

Na cestu, která mu možná změní život a kde si uvědomí, že před problémy nemůže utíkat věčně, protože ty si jej vždy nakonec najdou.

A protože všechny důležité věci jsou v našich snech, je možné, že se splní i ten Petrův.

Zejtra napořád je film o nás všech. O našich snech, o změnách v životě, které chceme udělat, ale často se jich bojíme.

Film o přátelství a setkáních, která nelze čekat.

Film o svobodě a touze cestovat a přitom vědět, že se máme kam vrátit…

…

občas nám bylo při natáčení pěkné horko…

občas jsme byli v baru…

někdy jsme jen tak seděli…

někdy bylo potřeba vypustit ventil…

jindy nasimulovat déšť v bezmračné noci…

bez kávy to ale nešlo…

protože když káva nebyla, bylo potřeba se probudit jinak…

každopádně se bylo pořád na co koukat…

Deštníková párty…

„Klapka“

Klára Issová ve filmu Zejtra napořád

Hotovo! Šmitec, padla poslední klapka a hrubý materiál byl dotočen 18.8.2013 ve 4h ráno… jedna část výroby filmu skončila, ale ještě zbývá kupa práce, než bude film hotový…

Jedenáct měsíců po poslední klapce se vše uzavírá, slavnostní příjezd na červený koberec 49th MFF v Karlových Varech je celkem stylový závěr pouti… (foto: Michal Machulda)