Návrat na ostrov Helgoland – tulení mláďata

Helgoland – mnohými opěvovaný klenot ležící v Severním moři je místem, kam se rozhodně vyplatí přijet. Po dubnovém fotografování terejů a tuleňů jsem si slíbil, že se na tento ostrov letos ještě jednou vrátím a to speciálně kvůli tulením mláďatům, které se zde každý rok v prosinci a lednu rodí. Štedrý den a vánoční svátky jsem tak strávil na písčitých a oblázkových plážích přímo v centru dění.

Necelých 8 hodin jízdy autem z Prahy a 3 hodiny lodí leží ostrov, který si již vydobil ve světě fotografů jméno. V Evropě totiž už není mnoho míst, kde najdete takovou koncentraci divokých zvířat, jako právě na Helgolandu a sousedním ostrově Düne. To je důvod, proč se sem mnozí vracejí, to je důvod, proč jsem si i já tyto ostrovy zamiloval.

Jedinou patálií, která vás může při cestě na Helgoland překvapit, je Severní moře. Jako „zkušený mořský vlk“ jsem již věděl co mohu očekávat, ale stejně mě Severní moře překvapilo. Začalo to už v přístavu sněhovou vánicí a větrem, který nevěstil nic dobrého. Okamžitě po nalodění jsme zabrali strategická místa na dolní palubě u toalet, neboť na hrdinství na horní palubě jsme si toho už v Severním moři prožili dost… V duchu jsem se připravoval na očistec, ale jako by si s námi chtěl Poseidon zahrát, jakmile jsme vyjeli z přístavu, tak vítr utichnul a celá cesta probíhala jak jízda Polabskou nížinou.

Tu zábavnější část cestování si nechalo Severní moře na cestu zpět. V přístavu na Helgolandu bylo krásné slunečné prosincové odpoledne a vše vypadalo na klidnou plavbu zpět na pevninskou Evropu, ale byl to pouze klam, neboť asi 3 minuty po vyplutí z přístavu to začalo – myslím, že se tomu říká „lítat jak nudle v bandě“ a lépe bych to nevystihnul, protože když nemůžete ani vstát a chvíli vidíte okénkem jenom moře a chvíli zase jenom nebe, tak je jasné, že bude veselo. Nahoru dolů, doleva doprava, z horních palub slyším řinkot padajících věcí a kolem proběhli první chudáci, kteří stráví zbytek plavby na záchodě. Nevím jak, nevím proč, ale mě tentokrát nic nebylo, možná pomohla hudba v uších a poloha ležícího v nejspodnější části lodi, každopádně tentokrát jsem z toho vyklouzl se suchou košilí a za to jsem byl opravdu rád. Černochům se hanlivě říkalo barevní, ale barevní jsou spíše běloši, protože to jak dokázali někteří spolucestující měnit barvy v obličeji během plavby, by jim mohl závidět i kdejaký chameleón. Nakonec jsme v pořádku dorazili do přístavu Cuxhaven, byť je nutné říct, že úplně bez úhony to nebylo. Odnesl to jeden hrníček, který v zavazadlovém prostoru nepřežil divokou zpáteční jízdu – ale není nic, co by nespravilo vteřinové lepidlo…

No a jak vlastně dopadlo naše fotosafari za tuleními mláďaty? Inu posuďte sami…

Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu