Až si zase jednou budete stěžovat, že to máte v práci těžké, vzpomeňte si na horníky z kráteru Ijen, ti to mají opravdu těžké a nejenom obrazně. Jejich práce je totiž vskutku pekelnou a nepředstavitelnou dřinou, která nemá na naší planetě mnoho obdob, někteří dokonce tvrdí, že se jedná o nejtěžší práci na světě a z pohledu Evropana se to tak skutečně jeví. Výkony, které předvádějí zdejší horníci, jsou tak hodny velkého respektu a obdivu…

V 1:30h ráno mě probudil budík, na dnešek jsem se opravdu těšil a vůbec mi nevadí, že se opět nevyspím, na to už jsem si v Indonésii dobře zvyknul. Vydáváme se totiž na cestu ke kráteru Ijen ležícím ve výšce 2386 m n. m a nacházejícím se na východě Jávy v Indonésii. Toto místo je známo jako jedno z posledních míst na Zemi, kde se těží síra ručně přímo z žhavého  kráteru. Kolem 2:30h jsme dorazili na místo, odkud začneme náš výstup do prudkého kopce a tím prudký myslím skutečně velmi velmi prudký kopec. Čísla jsou prostá, čeká nás cca 650 výškových metrů na 3 kilometrech, to máme průměrné stoupání cca 21,5%. Výstup nám bude trvat cca hodinu a půl až dvě. Pro představu náročnosti, pro ty co lezli někdy na Milešovku tak vědí, že se na ni vyškrábete po prudkém kopci z Černčic za cca 45 minut a nahoře toho máte celkem dost, tak si představte, že na Ijen jsou to cca dvě Milešovky nad sebou.

Aby to nebylo tak jednoduché, tak jsem si s sebou vzal i fotografický batoh se stativem – váha cca 12kg, když už, tak už. Optimisticky jsme se pustili za svitu měsíce do výstupu. Ze začátku se šlo celkem pohodlně, ale zhruba po kilometru se cesta prudce zvedla a tady už jsem pocítil naplno váhu svého batohu. To jsem ještě nevěděl, že o pár kilometrů výše jsou daleko větší borci, kteří nesou na svých zádech až osminásobné množství toho, co mám já. S odstupem času se musím sám sobě smát, když si vzpomenu, jak jsem tam funěl a řinul se ze mě pot, i když bylo venku cca 10-15°C a já vážně přemýšlel, zdali to celé bude stát za to – ano stojí to za to a klidně bych tam šel znova, to co spatříte v Kawah Ijen je totiž naprosto unikátní a nepředstavitelné.

Něco před půl pátou ranní jsme se konečně vyškrábali nahoru, ještě za tmy jsme spatřili v dálce modré světlo, to pochází od síry a je známo jako „blue fire“. Jeho svit připomíná okamžik, kdy si škrtnete zápalkou. Nahoře byla docela zima a začal foukat silný vítr, kompletně promočení z výstupu jsme na sebe naházeli všechno, co jsme měli, na řadu tak přišli termotrika, mikiny, vesta, čepice i rukavice. Sešli jsme trochu níže do nitra kráteru a schovali se do závětří, odkud jsme pozorovali cvrkot, který se odehrával dole. Teprve po východu slunce však ukáže Ijen svoji děsivou krásu, pokud tedy neslezete do nitra kráteru k horníkům, což sice není oficiálně dovoleno, ale horníci vás rádi vezmou dolů… Ne vždy je však možné dostat se dolů, občas vítr zavane sirný kouř přímo na vás a v tu chvíli máte pocit, že se udusíte. Netrénované tělo pak lehce podlehne, přijde závrať a pád do hlubiny. Bohužel toto se stalo osudným jednomu francouzskému turistovi, ale už je to pár let nazpět.

Od začátku výstupu jsme cítili jemný sirný pach – z rozpraskaného kráteru se totiž permanentně valí oblaka nebezpečného a jedovatého sirného kouře, který prostupuje celým údolím. V kráteru se též nachází nejkyselejší jezero světa, jeho tyrkysová barva se vám zaryje do očí v prvním okamžiku, kdy jej spatříte. Puklá země je pokrytá všudypřítomnou sírou, jako by někdo posypal povrch žlutým cukrem a celá scéna pak působí dojmem, jako by nějaká obrovská bytost zaryla svoje gigantické drápy do hory a utrhla špičku. Úžasné, nádherné a dechberoucí panorama na jedné straně a děsivá dřina na straně druhé.

Důvodem je žlutá síra. Horníci z Ijenu se kvůli ní den po dni vrhají do nitra kráteru, kde železnými tyčemi dolují právě vzniklou síru, kterou následně naloží do bambusových košů a poté se vydají na svoji epickou cestu do údolí. Každodenně tak balancují na hranici života a smrti. Jejich břemena váží až 100kg, běžná váha se pohybuje okolo 60-80kg nákladu. Nejdříve musejí překonat nekonečná oblaka jedovaté síry, chráníc se pouze tričkem přetaženým přes obličej – ti nejblíže ke zdroji kouře mají jednoduché respirátory, poté se vyškrábat cca 1km na okraj kráteru a následně ujít něco přes 3 kilometry do místa, kde svůj náklad odevzdají a dostanou zaplaceno. Když se bavíme o mzdě, tak horníci si vydělají za svojí dřinu naprosto směšnou částku cca 1 Kč za 1kg přinesené síry. Mnozí absolvují tuto cestu dvakrát za den, což pro ně znamená cca 16km v náročném terénu s celkovým převýšením cca 2600 výškových metrů, z toho 8km s nákladem těžším než je průměrná váha dospělého člověka. Takto pracují celé 3 týdny každý den, pak si dopřejí den odpočinku a cca 2x do roka mají týden volna. V Kawah Ijen pracuje cca 300 horníků.

Tito lidé (pracují zde pouze muži) jsou v neskutečné kondici, jejich rychlost chůze s 80kg nákladem je rychlejší a svižnější, než byla naše chůze bez nákladu. Překvapivě ještě zvládnou po cestě kouřit a co je ještě více zarážející, jejich zdravotní stav povětšinou absolutně neodpovídá dřině, kterou zde den za dnem absolvují – není problém zde potkat horníky, kterým je přes padesát a pracují zde 35 let. Neuvěřitelné!!! Skláním se a obdivuji tyto muže, mají moji hlubokou úctu a respekt. Zkoušel jsem si potěžkat jeden z košů a podařilo se mi jej jenom lehce nadzvednout a udělat jeden krok, víc to nešlo a to nejsem žádný drobeček a jsem o hlavu vyšší než většina horníků – nechápu jak mohou svůj náklad tahat téměř 4 kilometry v takto náročném terénu a nad to si ještě ochotně povídat s turisty a nechat se u toho fotit. Půjdete-li někdy nahoru, vezměte s sebou do batohu nějaké to jídlo a cigarety navíc – za snímek horníků to určitě stojí a jídlo a cigára zde ocení nejvíc. Taktéž roušky jsou dobrým pomocníkem a muži z Kawah Ijen je s vámi rádi vymění za neopakovatelné setkání a fotografie.

Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

Okolí Kawah Ijen – sopky jsou všudypřítomné…

Kráter Kawah Ijen - uvnitř kráteru se nachází nejkyselejší jezero na světě, dole je vidět sirný kouř, který se valí z puklé země a místo kde se rodí síra, kterou horníci pak dolují

Puklá země v kráteru Kawah Ijen

Dolování síry

 Horník s nákladem cca 90kg síry

Horník na cestě z kráteru – všimněte si bot, většina horníků má gumovky, ale najdou se mnozí, kteří celou cestu zvládají v takovýchto šlapkách. Dostat se nahoru od místa nakládky až sem zabere horníkům cca hodinu a půl. Tento horník má náklad cca 80kg.

Vítejte v pekle - jedovatý sirný kouř se valí 24h denně na horníky, kteří poté ručně dolují právě „narozenou“ síru.

Mladí horníci na cestě do kráteru - začínající horníci nosí do údolí cca 50-60kg koše, i to je naprosto fenomenální výkon, nad to se ještě dokáží usmívat a být příjemnými společníky. Jejich kariéra horníka začíná, mnozí zde budou pracovat celý život…

Planeta Země? – okolí kráteru a cesta po které jdou horníci do údolí nabízí neskutečné pohledy, občas se sami ptáte, zdali se ještě nacházíte na naší matičce Zemi…

Horník s prázdnými koši – někteří horníci používají metodu dvou košů, oba v místě nakládky naplní a postupně vynášejí jeden po druhém – cestu do kráteru tak absolvují formálně „pouze“ jednou, byť fakticky se jedná o dvě cesty – nejdříve poponesou jeden koš několik stovek metrů a pak se vrátí pro ten druhý – rozhodně se nemusí bát, že by jim ho někdo ukradl…

Kawah Ijen po východu slunce

Síra nad zlato?

Káva – Planina Ijen je taktéž populární kvůli pěstování kávy. Okolí sopek je protknuto množstvím kávových plantáží a místní znalci tvrdí, že se zde pěstuje ta nejlepší káva – arabica i robusta

Mt. Bromo při východu slunce - o něco více na západ od Ijenu se nachází NP Bromo-Tengger-Semeru, zde můžete vidět jednu z nejúchvatnějších krajin na Jávě

Pohled do kráteru Bromo – NP Bromo-Tengger-Semeru, východní Jáva, Indonésie

Mt. Batok - výhled z okraje kráteru Mt. Bromo

„Blue velvet“ – modrý samet před východem slunce v okolí Mt. Bromo

NP Bromo-Tengger-Semeru - zleva kráter Mt. Bromo, v pozadí v mracích Mt. Semeru (nejvyšší hora Jávy 3676 m n.m, vepředu Mt.Batok. Uprostřed je vidět planina a „písečné moře“, které je obvykle zahaleno ranní mlhou.

Jávské sopky jsou majestátné, celý ostrov je jimi protkán a život zde je jimi výrazně poznamenán v dobrém i ve zlém. Nabízí úchvatné pohledy a neopakovatelné zážitky, ale také ukazují, že i v dnešní době se na světě najdou místa, která připomínají hluboký středověk a kde lidé vykonávají neskutečně fyzicky náročnou práci za mizerný peníz.  Muži z Kawah Ijen by o tom mohli vyprávět. Pokud tedy občas slyšíte, že za své chování půjdete do pekla, měli byste se začít bát, protože, pokud peklo vypadá jako práce v Kawah Ijen, je na čase změnit své chování…

Přeji všem hezký den!!